3. den — Amplióny

Rates — Portela de Tamel

27,5 km (celkem 79,5 km)

Pán z Holandska všechny varoval, že v noci chrápe — a skutečně. Špunty do uší to ale jistí. Na ráno jsem nedával budíka s tím, že ho někdo určitě nařídil, nebo že nás probudí ostatní balící se poutníci. Ráno to ale vypadá tak, že když otevřu oči, je již rozedněno. Ajaj, říkám si. Ostatní přitom ještě spí, tak kouknu na hodiny a je už 7:45.. Na to, že jsme chtěli vycházet v osm, to už tedy moc nevypadá.

Holanďané si stylově smaží vajíčka, všude to voní, také si je nějaký den budeme muset udělat. My se ale jen rychle sbalíme a vyrážíme v 8:45 s tím, že posnídáme někde cestou.

Venku je nádherně, jasno, 11 stupňů Celsia. Jdeme klidnou krajinou, zalitou teplým ranním sluncem, sem tam se zvedá opar. Nikde ani noha, nádherný klid. Po pár kilometrech slyšíme před námi odkud si hudbu. Jak se blížíme, zjišťujeme, že vychází z malého domku u cesty. Okno je otevřené dokořán, za ním spousta různých sošek a sakrálních artefaktů. Ostýchavě nakukujeme, čekáme, že tam uvidíme i obyvatele domku. Po chvíli nám dochází, že celá místnost je jakási „svatyně“, kde hraje portugalská hudba, dokonce je v okně položená krabička na příspěvky. Přihazujeme pár drobných a jdeme dál.

Snídani stále odkládáme, nakonec si jen za chůze dáváme tyčky, později mandarinky. V dálce slyšíme výstřely, brzy pak vidíme i myslivce, jak jdou se psi po poli. Jinak stále úplný klid a nikde nikdo. Po desáté jdeme už zase jen v tričkách, je 13 stupňů a teplota stále stoupá.

Vesničky začínají houstnout a my stále více jdeme po silnicích, blížíme se totiž k většímu městu Barcelos. V jedné vesničce cítíme vůni čerstvého pečiva, brzy objevujeme pekárnu, neváháme a kupujeme si místní sladké pečivo. A ještě jedna zajímavost na této vesničce: celou dobu z amplionů hraje hudba, zjišťujeme, že asi ne kvůli hlášení. Zkrátka místní veřejné rádio. No, jsme rádi, když už jsme mimo dosah amplionů.

Po jedenácté hodině si v lesíku dáváme koupené pečivo, v nohách máme 9 km, teplota stoupla už na 15 stupňů. Pak už se krajina mění opravdu v městskou, procházíme předměstími Barcelos. U jednoho kostela vidíme lidi se svíčkami, zřejmě si jdou pro betlémské světlo.

Před jednou hodinou překračujeme městskou řeku Rio Cávado, za ní na kopci si jdeme prohlédnout někdejší středověké sídlo zdejšího knížete Paço dos Duques de Bragança. Ze sídla zbylo jen torzo, ale je pěkně zakonzervováno, trochu to připomíná anglické zříceniny.

Pak pokračujeme dále do centra a jsme trochu nesví z množství lidí a ruchu. Sice jsme mimo velkou civilizaci jen chvilku, ale stejně nám to vůbec nesedí. Všude z městských amplionů zní vánoční koledy, všude jsou Santové a jako třešničku na dort, tu mají sníh. Nevěříme vlastním očím. Venku je totiž 17 stupňů, ale když jdeme blíže, vidíme, že se jedná o jakousi pěnu. No je to velmi bizarní, říkáme si, proč si hrajou na něco, co tu historicky nikdy nebylo..

Začínáme mít hlad, tak hledáme nějakou restauraci s Pellegrino menu — to je menu o více chodech za velmi příznivou cenu, nebo za cenu normální, ale s velmi příznivými porcemi. Ještě si prohlédneme místní kostel, ale pak už je hledání restaurace stále akutnější, hlad začíná být velmi velký. Nakonec nacházíme vyhovující restauraci až téměř na konci města. Je 14:00, ujito máme 19 km. Pellegrino menu tu sice nemají, ale to už je nám teď jedno. Portugalci mají trochu problém s angličtinou, stejně tak tomu je zde. Menu se nám daří přeložit tak napůl, takže objednáváme opět trochu na blind. Ale nevadí nám to, rádi se necháme překvapit. A také že ano, za chvíli nám přináší polévku, o které vůbec nevíme, že bychom si ji objednávali. Vše je dobré, ale hlavně se pořádně nasytíme. Cestou člověku vyhládne totiž velmi rychle. Řešíme zde také dnešní nocleh a volba je celkem rychlá — ideálně vypadá alberge ve vesničce Portela de Tamel, vzdálené asi 8 km.

V 15:15 se vydáváme na cestu, venku stále krásně a 17 stupňů. Zase jsme mezi vesničkami a poli a jde se dobře. Cestou míjíme strom s kiwi a spousty pomerančovníků (těch je tu jako u nás jabloní) a Pumpkins, profesionální sběrač, nám zajišťuje dezert k večeři.

Chvíli po páté jsme ve vesnici s alberge a už z dálky slyšíme kostelní zvony, jak hrajou „Jingle bells, jingle bells…“. No, dnes už nás asi nic nepřekvapí. Docházíme k alberge a vítá nás milý správce, jako zatím všichni. Klasická procedura — credenciály, seznámení s budovou a místním řádem apod. Toto „Albergue Casa da Recoleta“ je poměrně nové, otevřené v roce 2010. A koho tu nevidíme — jsou tu s námi i Holanďané. A ještě jeden portugalský pár.

Nakupujeme jídlo přímo v alberge-obchůdku a k večeři si vaříme polévku a já testuju místní pivo. Není špatné. Jako dezert máme Pumpkins úlovek, ale ještě by potřeboval chvíli na stromě viset, takže nám trochu křiví pusy. Pumpkins je unavená, tak si po večeři jdeme zalézt do spacáků. Pomalu se do noclehárny přesunou všichni, venku stále zní „Jingle bells, jingle bells“.