11. den — Mše

Teo — Santiago de Compostela

14 km (celkem 275 km)

Ráno tentokrát vstáváme mezi prvními, už v 7:15. Rychle se sbalíme, mezitím vstanou téměř všichni, tak se zdravíme a vyrážíme v 7:50. Před námi stihl vyrazit ještě nabručený starší Portugal a portugalský pár.

Venku je ještě úplná tma a na zdejší poměry (nebo na co jsme si tu zvykli) pěkná zima — 2 stupně. Dokonce je místy namrzlá silnice a zmrzlá voda. Ale jdeme dost do kopce, tak se docela zahříváme. Za svitu čelovek hledáme mušle s paprsky a šipky a brzy předcházíme portugalský pár. Procházíme jednou vesnicí a na plotech tu mají často různé cedule se španělskými nápisy a už od pohledu je zřejmé, že jsou asi negativního rázu a zaměřené proti poutníkům. Zřejmě tím, že jsme kousek od Santiaga a v létě tudy proudí davy poutníků, to začalo být pro některé obyvatele neúsnosné… Ale je to jen naše domněnka.

Začíná se pomalu rozednívat a v 8:45 je již úplné světlo, bylo hezké pomalu pozorovat, jak se vše probouzí. Asi na dnešním 5. km míjíme výběh s koňmi, kteří jen tiše stojí v ojíněné trávě a koukají na nás. Pumpkins je chvíli krmí zelenou trávou.

Co jsem chtěl již několikrát napsat, je jak se tu na Caminu všichni různě potkáváme, míjíme, a třeba z vyprávění někoho jiného poznáváme poutníky, se kterými jsme třeba chvíli šli nebo je někde viděli. V jednu chvíli někoho potkáte a pak třeba znovu až za tři dny, nebo už vůbec. Anebo se třeba potkáváte každý den v alberge. Je to jakési ztělesnění pomíjivosti. Je to hezké a hodně mi to připomíná vyprávění z dlouhých trailů, kde to funguje vlastně úplně stejně.

V podstatě pořád stoupáme, netušili jsme, že Santiago bude tak „na kopci“. Procházíme poslední město před Santiagem, O Milladoiro. Chceme se někde zastavit ještě na kávu a něco k jídlu, ohřát se a také si ještě užít poslední chvíle na Caminu. Ale nic po cestě nemáme, nebo je zavřeno.

V 9:25, kousek za O Milladoiro na dnešním 7,5 km, poprvé vidíme v dálce katedrálu v Santiagu, cíl naší cesty. Velmi zajímavý pocit, i když samozřejmě cesta je hlavním cílem. Těžko popsat, ostatně takových chvil nás dnes ještě čeká mnoho.

Pomalu vcházíme do Santiaga, v 9:45 na nás konečně začnou dopadat paprsky slunce, jinak je dnes opravdu zima. Za chvíli bohužel vcházíme do údolí, kde je zima snad ještě větší než ráno, navíc s namrzlou silnicí. Nic moc. Z něj pak následuje kopec nahoru, který se v podstatě táhne až do centra ke katedrále. V 10:30 konečně nacházíme otevřenou kavárnu a i když už to máme cca jen 1,5 km ke katedrále, jdeme si tam sednout a užívat poslední chvíle na Caminu. A mimo to jsme opravdu zmrzlí a hladoví. Kavárna to ale není jen tak ledajaká. Je poctivá místní, skoro takový „pajzlík“, žádné fancy čokoládičky nebo obrázky v pěně. Dáváme si kávu a churos (zde oprava z minulého dne — spíše připomínají těsto na langoše, než koblihy). Káva i churos jsou opravdu vynikající, v těchto zemích kávu prostě umí, navíc za legrační peníze (oproti Čechám). Přitom obdivujeme místní sbírku všech možných zapalovačů — jsou tu opravdu všude, skoro takové muzeum.

V 11:05 vycházíme z kavárny, teplota stoupla na 4 stupně. Čeká nás posledních pár stovek metrů. Cestou na chvíli ztrácíme značku a naposledy nám tu místní (starší pán) ukazují cestu. Vcházíme do historického centra a stane se velmi vtipná věc. Za celou cestu neutrpíme žádné újmy na vybavení a asi 400 m před katedrálou se najednou Pumpkins zastavuje a kouká do kanálu. Za chůze do něj nechtěně strčila trekovku a spadl z ní gumový špuntík, který se ztratil v nenávratnu stok Santiaga. Neudržím se a musím se smát, Pumpkins je trochu smutná. Ale špuntíky jsme za cestu stejně „sjeli“ natolik, že nás i tak čeká přezutí.

Pak se ještě chvíli motáme uličkami historického centra, opět na chvíli ztrácíme značku, ale pak už přichází grande finale. V 11:30, po 275 km a 11 dnech vcházíme na náměstí Praza do Obradoiro a staneme před katedrálou. Velmi velmi zvláštní a nepopsatelné pocity. Na jednu stranu radost, že jsme to dokázali, nadruhou stranu smutek, že to končí. Následuje smršť událostí a pocitů, které budeme vstřebávat ještě asi několik týdnů.

Chvíli tu jen tak stojíme a přemýšlíme a poprvé od startu skládáme trekovky a připínáme na batohy. Dnes je Silvestr, budují tu nějakou stage a je tu televize. Kameraman nás natáčí a za chvilku je u nás reportérka a chce slyšet něco o našem Caminu. Na to teď upřímně nemáme náladu, stále rozjímáme, navíc by to reportérka chtěla slyšet ve španělštině. Nakonec se uspokojí jen s popřáním hezkých svátku ve španělštině a v češtině na kameru. No, nevím, zda je to odvysílatelné.

Nás ale trochu začíná tlačit čas, chceme stihnout poutnickou mši ve 12:00. V 11:45 jsme tedy u vchodu do katedrály a zjišťujeme, že se tam nesmí s batohy. Ajeje, musíme je tedy uložit v Pilgrim’s Reception Office cca 5 minut odtud. Takže chvátáme, na místě je samozřejmě hodně lidí, všichni spěchají na mši. Ukládáme batohy, ani na ně nedáváme cedulku s číslem úschovy a teď už běžíme zpět do katedrály. Stíháme to tak tak, uhonění si sedáme do lavice v hlavní lodi. Cestou zdravíme Hermese, Dorin a portugalský pár, kteří jsou tu také.

Mše je ve španělštině, občas nějaká věta anglicky. Vedle kněze stojí jeptiška a nádherným vysokým hlasem zpívá chóry. Vstáváme si a sedáme, bohužel mši nerozumíme téměř ani slovo… Velice se těším na závěrečné „mávání“ s obrovskou kadidelnicí. Tato mše je tím proslulá, prý je to snad z dřívějších dob, kdy to měli poutníci s hygienou horší a tak bylo potřeba v katedrálu trochu „provonět“. K našemu zklamání se však obřad s kadidelnicí nekoná. Po mši jdeme za Hermesem a Dorin. Řešíme i kadidelnici a prý je to snad tak, že když se nevybere dost peněz v průběhu mše, obřad se nekoná (prý vyjde na 300 €). Pak se s německým párem loučíme a jdeme si v klidu prohlédnout katedrálu. Mísí se zde poutníci s turisty a je to zvláštní.

Za chvíli nám píše Federico, že už také dorazil ke katedrále, na mši půjde až večer. Máme sraz na náměstí, gratulujeme si k dokončení Camina a fotíme se. Pak si jdeme zpět do Pilgrim’s Reception Office vyzvednout Compostely a batohy.

S Federicem pak pokračujeme dát si ještě naposledy společně jídlo a pivo. Federico vybírá super místní podnik, nic pro turisty. A dáváme si galicijskou specialitu — Tigres Rabiosos — neboli slávky s pikantní omáčkou a chlebem a k tomu Croquetas Mariscos — krokety plněné mořskými plody. Pak už ale přichází dojemné loučení.

My pak jdeme pěšky na autobus na letiště, který nám jede v 16:00. V autobuse si uvědomíme, že jsme 11 dní nevyužili žádný dopravní prostředek a autobus teď hltá jeden kilometr za druhým, nemluvě pak o letadle. Přijde nám to jako měsíc, co jsme vyrazili na Camino. Tolik se toho událo, tolik jsme toho viděli a zažili, budeme to ještě dlouho vstřebávat. Na jednu stranu nás mrzí, že návštěva Santiaga byla tak rychlá, ale nadruhou stranu už teď víme, že ne poslední. Camino Francés si připisujeme na seznam trailů.

Letiště je kousek od Santiaga, takže jsme tam za chvíli. Balíme batohy podle osvědčeného způsobu a paní u check-in se nás mile ptá, odkud jsme Camino šli, jak dlouho atd. Letiště v Santiagu je snad nejlepší, co jsem zažil. Je malé, přehledné a přitom čisté a moderní. Pumpkins, aby nebyla tak nápadný poutník, se stylově v Duty Free navoní Chanel Mademoiselle.

Odlétáme v 19:00, v Paříži na Charles De Gaulle máme mezipřistání. Dojídáme tu ještě zásoby z Camina a pak spíme v hale, do Prahy nám to letí až v 6:40 ráno.

Ještě přibude závěrečný článek se shrnutím Camina Portugués, rady a tipy na cestu apod.