7. den — Ach, ty rána

Logroño — Nájera

30 km (celkem 203 km)

„Co ty večery, ale ty rána,“ se dnes zase potvrdily. Vycházíme v 8:08 a v ulicích je vidět, že Španělé Vánoce slaví opravdu důkladně. Jako by proběhla v ulicích jedna velká párty při které se sešlo celé město. Potkáváme nemálo skupinek, které jdou teprve domů.

Camino je všeobecně velmi dobře značené. Hlavním symbolem jsou žluté šipky nebo mušle zvané „Conchas“. Ve městě je ale hodně zajímavých věcí, které upoutávají naši pozornost, takže dost často po pár metrech zjistíme, že nevidíme další šipku a nevíme kudy dál. Než se ale zdlouhavě koukat do telefonu úplně stačí, začít se zmateně točit kolem své osy. Nejbližší kolemjdoucí naprosto pohotově přiskočí a vysvětluje cestu na dalších pět kilometrů dopředu. Rozloučí se přáním dobré cesty „buen camino“ a ještě zmíní něco o počasí. To vše během jedné minuty ve španělštině. Ano, je to mazec, ale nám stačí první gesto rukou, kam jít dál.

Dneska nám pomáhal s cestou pán a mluvil pomalu, tak jsem stihla, že půjdeme až na kruhový objezd (španělsky „rotonda“) a tam vlevo. Když jsme tam došli a já suveréně odbočila vlevo, Deers se ptal, jak to vím, že tudy.

„Říkal to ten pán. U kruháku doleva. Rotonda.“

„Jo aha, kruhák. A já se těšil na rotundu.“

S ranním sluníčkem se dostáváme na okraj města Logroño. Vede tu příjemná stezka. Pomalu docházíme pár poutníků, kteří vyšli před námi. Nás zase předbíhají běžci a sportovní chodci.

Cesta z města vede podél jezera skrz přírodní park. Co vám budu povídat, byla to krása, ale to bych se už opakovala.

Ve 12:26 máme 20 km. To je zatím rekord. V malinké vesničce Ventosa obědváme a dáváme odpočinout nohám. Nebolí, jen z té kamínkové cesty jsou ušlapané. Chvilka na regeneraci je dobrá věc.

Sedí tu s námi i tři Korejci. Museli na nás asi koukat, když jsme si nesli ke stolu půllitry piva San Miguel. Konečně! Oni si dali nějaké limonádky…

Skoro celý den jsem šla v mikině. Bylo kolem 15 stupňů. Deers neměl termokalhoty jako já, tak zůstal v bundě. Byly mírné, skoro žádné kopečky a skoro celý den jsme šli mezi vinicemi. V dálce se pomalu přibližujeme k 2 000 metrovým horám se zasněženými vrcholy. Vypadají nádherně.

Chytli jsme dobré tempo, tak celý den někoho z albergue docházíme. Vymysleli jsme si takovou hru. Abychom věděli, o kom je řeč, když se spolu s Deersem bavíme, dáváme všem naše interní přezdívky, protože pamatovat si jména (hlavně Korejců) fakt nejde. Už máme následující:

Angličák a Barceloňan. To je jednoduché. Angličák je z Anglie, ale nemá žádný přísný britský přízvuk. Škoda. Barceloňan je z Barcelony. Muž ve středních letech, který si pamatuje všechna jména. Podezřívám ho z toho, že je má někde napsané a cestou si to opakuje. Pak je tu Ivan. Ten je z ruského Krasnojarsku a nosí mafiánské černé brýle, které nikdy nesundává.

Jarin je asi největší záhada. Vždy jsme se jen pozdravili a mám takové tušení, že nikdy při pozdravu nevydá ani hlásku. Jen naznačí. Dlouho jsme se sázeli, že může být Čech. Podle vzhledu tak vypadá, ale asi není. Proto Jarin. Jako Jarda.

A pak následují Korejci:

Tyčkař dostal jméno podle velmi specifického způsobu chůze s trekovými holemi. Nelze popsat, to se musí vidět, ale pro představu … ty tyče mu jsou úplně k ničemu.

Chytrolín nebo také Myšpulín má velké brýle a umí ze všech nejlépe anglicky. Je moc fajn, rád se s námi baví a my s ním. Přezdívka je myšlena v nejlepším možném světle. Ostatní Korejci se s ním radí o slovíčkách, když něco neumí vysvětlit.

Chef má také brýle a říká o sobě, že je cestovatel. My jsme dodali, že je cestovatel-kuchař, protože se v jídle velmi vyzná, má vždy zjištěno, jestli bude snídaně a štědrovečerní korejské jídlo organizoval hlavně on. A taky toho pořádně sní.

Finančník pracuje ve financích. Narozdíl od ostatních je dobře poznat, protože má jiné brýle než ostatní.

Ta fajn — byly tam jen dvě holky a potřebovali jsme je rychle a jasně odlišit. Teď už si pamatujeme, že se jmenuje Celeste. Je moc hodná.

Ta divná je velmi speciální. Přezdívku získala hned po prvním dojmu, protože je odbarvená a po albergue běhala sem a tam hodně zmateně.

Taťka se synem je jasný. To je prostě taťka se synem. Už jsme je asi definitivně nechali za sebou.

Taťka je pro změnu Korejec ve středních letech, který je asi taťkou, ale syna tu nemá. Takže Taťka bez syna.

Kluci italský jsou skvělý parťáci. Vždy se zdravíme „ciao bello“. Také je to taťka se synem. Na první pohled byste řekli, jaký je to potetovaný pořízek, ale má ohromné dobrácké srdce a pomáhá všem kolem sebe. Klukovi je asi 15 let a anglicky moc nerozumí, ale s taťkou si dobře rozumí. Italskou štědrovečerní večeři vařil on.

Křivák si vysloužil přezdívku tím, že už z deseti kilometrů jde vidět jeho svítivě zelená krosna, která je naprosto (ale naprosto!) vychýlená ze zdravé osy na ramenou. Chtěli jsme mu to říci a srovnat, ale vypadal šťastně, tak jsme se do toho nepletli.

„To je tak, když máme celý den na to, abychom vymýšleli přezdívky,“ zakončil Deers náš výčet.

Vím, že trochu zanedbávám Arboretické okénko, ale nic zajímavého jsem kromě bramboříků v plném květu venku na oknech neviděla. Dnes ráno nám nabízel jeden Korejec (ještě nemá přezdívku) maliny velikosti vlašského ořechu. Že prý je nikdy nejedl. Když jsem mu vysvětlila, že všude kolem cesty je samé maliní, dost na mě koukal. Asi si myslel, že je to něco vzácnějšího.

Do albergue jsme došli asi v 15:45 a paní u vchodu nás hned odchytla a hned to začalo: „Počkat, počkat. Nikam nechoďte. Tady na tom koberci si sundejte boty, ať tu nenašlapete. Sem si je dejte. Tady se posaďte.“ Ani jsme nevydechli. Přišli jsme si jako pětileté děti ve školce. A Deers celé toto albergue označil grafickým termínem „áčtyřková kultura“. Všude jsou nalepené všemožné příkazy, komentáře a zákazy v několika jazycích. Samozřejmě na papírech velikosti A4. Já se tím bavím.

Po ubytování jsme jen zašli do kavárny na kafe a martini, které tady všichni pijí. Obešli jsme místní pamětihodnosti a pak nás zahnala dovnitř vtíravá zima. Udělali jsme si večeři, dostali místní polévku pro poutníky a zalezli do peřin. Dobrou!