4. den — Božský klid

Uterga — Estella

30 km (celkem 120 km)

Jedno vám povím, spát s Korejci v jedné místnosti má velkou výhodu: nechrápou. (To jen pro vaši informaci, kdybyste někdy museli vybírat, zda spát v místnosti plné Korejců nebo třeba Nizozemců, berte vždy tu s Korejcema.) Myšleno naprosto v dobrém a Nizozemsko bylo vybráno zcela náhodně.

Ráno jsem si nad toasty a „mlíkem s kuličkama“ uvědomila, že z těch sedmi lidí nejenom že jsem v menšině jako Evropan, ale hlavně jako žena. Holky, kde jste?! Nejsme vůbec genderově vyvážený!

Chvilku po osmé vyrážíme. Jsme předposlední. Za námi se ještě vydává taťka se svým snad 12tiletým synem. Ten klučina dává stejné denní porce kilometrů jako my. Je to hezké, že jdou takhle spolu. Sice vůbec nevíme o čem si povídají, ale působí, že to ani není vztah otce a syna, ale staršího a mladšího bráchy vzájemně se respektující.

Venku je nádherně. Teplota zase kolem šesti stupňů. My ale musíme šlápnout do koní, abychom se pořádně zahřáli. A to nám trvá snad hodinu. Oba jsme si včera totiž při sestupu uklidili rukavice v rychlosti do malé kapsičky na bederáku. Ale ta není waterproof (voděodolná), takže teď v té ranní zimě máme jen dvě jednoduché možnosti. Buď nám budou mrznout ruce bez rukavic nebo nám budou mrznout ruce v rukavicích. Na Caminu je všechno tak krásně jednoduché! Volili jsme variantu B. Měla vyšší pravděpodobnost, že si je vlastním teplem vysušíme. Stejně jako když dáte mokré ponožky na radiátor.

Ráno bylo nádherné. Ptáci zpívali, sluníčko pomalu oteplovalo údolí, po včerejším dešti byly na všem velké lesknoucí se kapky. Vůni Deers popsal jako „svěží ráno jako na jaře” (já nevím, mám tu rýmu, tak si to nechávám takhle popisovat). Je neděle a všude vládne doslova božský klid a ticho.

Za malebnou vesničkou Obanos potkáváme na cestě pána. Má hůl, vzezřením typický španělský děda. Okamžitě se s námi dává do řeči. Kam jdeme, odkud, jak dlouho, jaký nás dnes čeká terén atd. Anglicky neumí ani slovo, takže naše konverzace je přímo závislá na mé španělštině. Zjišťuji, že pokud člověk zrovna nepotřebuje vysvětlovat vliv snížení poptávky po olivách na HDP, vystačí si s pár lekcemi španělštiny. To mi udělalo radost.

V půl jedenácté procházíme městem Puente La Reina, které je známé svým mostem. Ano, Deers u něho strávil dlouhou dobu. Cestou ještě mrkneme do kostela svatého Jakuba. Bylo tam tak dokonalé ticho! A ta vůně a zvuk dřeva. Představte si, že i podlahu měli dřevěnou. Nádhera. A vůbec nikdo tam nebyl.

Jinak byla cesta vcelku jednotvárná. Přecházeli jsme menší kopce po polní cestě velikosti „projede tu jedno auto“, dost dlouho přímo vedle dálnice. Občas mezi poli, vinicemi a sem tam i olivovým hájem. Počasí se různě měnilo ze sluníčka do lehkého deště, větru a zpátky do sluníčka. Žádné extra super památky na nás nečekali. Tak jsme spíš udržovali tempo a kráčeli vpřed. Nebude to dlouho trvat a vyjdeme z Navarry a z Baskicka. Naše Camino vede celkem skrz sedm provincií. Jsme zvědaví, jak se od sebe budou lišit.

Hřebenatku svatojakubskou (latinsky pecten jacobaeus), no tu mušli, kterou mi včera věnoval pán u toho monumentu, jsem navázala Deersovi na batoh. Teď máme dvě. Federikovu si střídáme, tak tuhle budeme taky. A doneseme ji až na konec světa, kde ji necháme. Třeba se jí zase někdo při dalším odstřihávání ujme a donese zase někam jinam.

Ve vesničce Villatuerte (dneska předposlední před albergue) v 15:51 začíná pršet souvisle. Už to není májový deštík. Netrvá to dlouho a zase leje jako z konve. Jsme už dost uchozený, máme dobrý čas, tak toho ještě využijeme a zaplujeme do místního baru.

Celí zmoklí jsme se objevili u velkého promítacího plátna a všichni se koukají naším směrem na právě probíhající fotbalové utkání. Rychle si sedneme ať nezacláníme ve výhledu.

Atmosféra je unikátní mišmaš. Starší pánové, dva z nich s typickým černým baretem, fandí co to jde a vedle toho všude blikají vánoční světýlka a zdi jsou ověšené červenými vánočními řetězy na stromeček. Když mají fotbalisti přestávku, půlka jde kouřit a druhá hned vytáhne karty a už sází a hrají. Kdo nehraje a nekouří tak aspoň radí. Mají v tom jasný systém.

Jinak v dnešním plánovaném albergue je zase zavřeno, i přesto, že má být otevřeno. Je to ale velké město, takže hned nacházíme náhradu. Jsou tu pokoje po čtyřech a my ho máme jen pro sebe. Večeři vaříme dole v kuchyni s Taťkou a synem a dalšími čtyřmi Korejci. Teď už jsme opravdu v menšině. Haha.

Deers skočil pro pivo, dopíši blog a jdeme spát. A protože dnes nemáme žádné kořeněné zážitky, ráda bych zmínila ještě jednu věc: dámský gear list. Jako jeden z náročných úkolů bylo najít dobrou sportovní podprsenku. Nikde nebyly žádné recenze od ultralight hikerek. Jako kdyby ultralight nebyl genderově vyvážený. Začala jsem střádat plán, jak tady rozpoutám feministickou vlnu za lehké netlačící příjemné pohodlné super podprsenky s rozumným výběrem barev. Chápejte, 95 % podprsenek se, si myslím, navrhuje za jediným účelem – jít do fitka zaujmout namakaný kluky. Nakonec jsem to přeci jen vyřešila. Dala jsem na tip paní ve specializovaném obchodě. Mrkněte sami, která to vyhrála. Musím říct, že lepší podprsenku svět neviděl. A Deers nic nenamítá.