29. den – Živly na vlastní kůži

Vilaserío — Olveiroa

22 km (celkem 868 km)

Jako by se nemělo už nikdy rozednít.

Můj optimistický pohled ve včerejším příspěvku byl velmi vzdálen skutečnosti. V noci se mnohokrát budíme. Pršely velké kapky a foukal vítr ze všech stran. Tarp držel, ale stále jsme to kontrolovali a při funění toho větru se moc dobře nespalo. V šest Deers zavelel, že už to nemá smysl, že půjdeme. Ono lepší něco málo vidět,než nic, co se děje venku, nevidět a nechat to na pouhé fantazii pod tarpem.

Tábor boříme elegantně „na sucho“ (vše ještě v tarpu, který pak jen smotáme a hotovo) a celí v nepromokavém vycházíme vstříc přírodním živlům. Po sedmé jsme na cestě. Oba máme čelovky a jak je zataženo, velmi dlouho trvá, než se rozední.

Padá jen pár velkých kapek, ale vítr je mocný. Válcuje nás v nečekaných návalech nejčastěji z jihu (z leva). Ale jinak s námi lomcuje ve všech směrech. Jdeme jako kachny široce rozkročení.

Cestou na kraji lesa nám stojí v cestě náklaďák. Jak někdo v tomhle počasí může nakládat dřevo?! Z několika postřehů jsou na tohle místní asi zvyklí, protože nevypadají, že by to byl nějaký stav nouze.

Ani nevíme kdy, ale brzy začalo k větru ještě pořádně pršet. Odpusťte mi ten výraz, ale byl to totální nepřetržitý chcavec. Takový chcavec, jaký si jen dokážete představit. Kapky velikosti slunečnicového semínka, jako by na nás někdo stříkal zahradní hadicí. K peklu na zemi chybělo jediné — hřmění.

V 9:30, ani nevíme jak, máme ujito 10 kilometrů. Když vidíme otevřený malý bar, neváháme a jdeme dovnitř. Bylo to jako oáza, světlo na konci tunelu.

Když Deers sundává batoh, vylije se mu z něj celá sklenice vody. Haha. Už chápu, proč mají ty bary tak jednoduše zařízené. Protože tyhle deště tu jsou asi fakt normální. Kanály a odvody kolem silnice jsou na to evidentně dimenzované, takže asi ano, je to normální.

Vyměňujeme ponožky za nepromokavé a svoláváme válečnou poradu. Začalo bouřit. Naštěstí jen třikrát a dost. Uff.

Předpověď hlásí celý den kolem 6 mm srážek a silný vítr 13 m/s. Teplota je 10 stupňů Celsia.

Další spaní v tarpu tedy padá, to je blbost. Takže nejlogičtější je jít už jen 12 km do Olveiroa a zůstat v albergue. Víme, že tu spal Ivan, tak bude otevřené.

Nechce se nám, ale jdeme. Déšť nás nepřetržitě bubnuje dál.

Vítr se pak asi po dvou kilometrech trochu zklidnil, tak se šlo o mnohem snáze. Ale déšť neustával a vody kolem nás bylo čím dál více. Už jsme si nevybírali cestu mezi kalužemi, šli jsme jako buldozer, protože už to bylo jedno.

Přišla pak další překážka. V nejnižším místě silnice se voda z pole přelila a trochu ji zatopila. Auto proti nám to přebrodilo, tak jsme viděli, jak je to vysoké. Moc možností jsme neměli a proud tam žádný nebyl, nebyla to řeka, jen stojící voda z pole, tak jsme to přebrodili. Už nám to bylo fakt jedno. Jen jsme udržovali rychlé tempo, aby nám bylo teplo a byli jsme brzy v albergue.

V jedné vesničce se voda valila z kanálu. Dobře, možná tak normální situace to tady také není. Když jsme scházeli z kopce dolů, uviděli jsme, že tohle jen taková hračka nebude. (Mimochodem, ten kopec byl moc hezký. Kleč, pěkné malé skály na dohled a tak.) Silnice byla zase zatopená, ale tentokrát víc.

Spočítali jsme možnosti, koukli na mosty a silnice v okolí a nezbylo nám, než projít skrz to. Kdyby to bylo riskantní, řešili bychom to jinak, ale mokrý už jsme byli, albergue bylo jen 2 km od nás a nebyla to řeka s proudem. Tak jsme to přebrodili. Nakonec to vypadalo hůř, než to ve skutečnosti bylo. Vody maximálně po kolena.

Pak už jsme jen šlápli co nejvíc do koní a vzhůru pod střechu. Do albergue jsme dorazili v 13:15 a rychle vše rozvěsili na usušení, nahřáli se ve sprše a šup do spacáku. Měli jsme čas jako nikdy. Tak jsme se v klidu naobědvali a dospali dnešní noc.

Jsme tu dokonce s Axelem! Večer si v kuchyni povídáme u ohně a vyprávíme zážitky. Teď už neprší. Po dešti není ani památky.

Zítra už má být mnohem lépe. A pokud bude pršet, maximálně 1 mm/s. Uvidíme ráno.