16. den – Tinto

El Burgo Ranero — León

38 km (celkem 485 km)

Omlouváme se všem, které jsme vykolejili a kteří neměli obvyklé ranní čtivo ke snídani. Proč se stalo, že jsme nenapsali blog jako obvykle?

Brzy zjistíte co Jeleni a Dýně zažili. Užijte si dvojnásobnou dávku čtiva!

Zase jsem byla v knize nocležníků v albergue přejmenovaná na Rychnov nad Kněžnou. Haha, asi jim to začnu automaticky ukazovat. A na Deersovu občanku se paní zamračila a pak do kolonky pro jméno a příjmení napsala Pardubice Pardubice (město narození a okres). Vracela ji s výrazem ve tváři „jací rodiče mohli dát dítěti stejné jméno jako příjmení“.

V noci byly -4, tak jsme ráno řádně zabalili moje ruce, aby byly v komfortním teple. Dopadlo to tak, že jsem je měla ovázané, v rukavicích a ještě v ponožkách (samozřejmě čistých). Takže jsem vypadala velmi úsměvně. Deers mi celý den říkal, že mám ploutvičky.

No co, funkce zvítězila nad krásou.

Vyšli jsme půl hodiny po Barceloňanovi, pár minut po sedmé. Dneska nás čekalo dost kilometrů a prohlídka velkého města, tak jsme si přivstali.

V tichosti jsme svižným tempem s čelovkou postupovali vpřed neprostupnou mlhou. Byla nula. Docela fajn teplo, když jsme se rozešli do „provozní teploty“.

Já ještě napůl spala, tak jsme toho moc nenamluvili.

Po dvaceti kilometrech rovného asfaltu se zastavujeme v baru. Dáváme oblíbené kombo tortilla a amerikano. Oni to tak umí! Ať byste šli do sebezaplivanějšího baru, tohle bude vždycky výborné.

Deers přišel z WC a: „Představ si, chtěl jsem si usušit ruce v takovém tom sušáku a vypadl mi do ruky pavouk. A já si říkal, že ten sušák moc rychle nesuší, že ho asi nepoužívají.“ Tak až se budete sušit, pozor na to, haha.

A tady máte důkaz, jak si s ničím nedělají hlavu. Prostě mañána!

Deers měl zase den plný mostů a mostků, tak byl spokojený. Dál už jsme to jen valili do Leónu. Podél malé silničky, kde nic moc nejelo. Z té se pak stala velká hlavní tepna do města. Kukuřičná pole a stáda krav za silničním podchodem zmizeli a objevili se skladové haly, kovošrot a všechny ty věci, co nikdo nechce mít ve městě. To je pro mě vždy úmorné. Je to dlouhé a všude nepořádek.

Klášter, ve kterém dnes spíme, je přímo v centru kousek od katedrály.

Máme hlad a spoustu chutí. Ať se to může zdát všelijaké, naše těla žádají strašnou prasárnu a kalorickou bombu v jednom. Hned za rohem albergue je Burger King. Měli jste nás vidět! Objednali jsme si ty největší burgery, které měli, extra hranolky, velkou kolu a sýrové kroketky. A schodli jsme se na tom, že ty kroketky jsme mohli vzít dvoje. Takový hlad jsme měli.

Následovala prohlídka města a v 19:00 jsme měli informaci od pána z albergue, že pro nás sestry vedle v kostele zazpívají. Nečekali jsme, že to bude regulérní mše na hodinu, ale byla hezká. Jen my byli hodně unavení a neustálé vstávání, stání a sedání bylo vážně z posledních sil. Bylo jich tam asi patnáct a jejich jemné hlasy se krásně rozléhaly kostelem. K tomu je doprovázela sestra na varhany. Ta hlavní ve sboru prý je z Čech.

Na konci kněz všem poutníkům požehnal a byl konec. Zhasli světla a už jsme byli venku.

No a s Barceloňanem, který byl na mši s námi, jsme byli domluvení, že půjdeme spolu na skleničku, že je tu nějaká specialita. Tak jsme šli rovnou. On měl jen pantofle na přezutí a všichni tři jsme byli hodně znavení.

Specialita se jmenovala Tinto. Objednáte si víno a k tomu automaticky dostanete tapas jako bonus. Měli jsme výborné víno a kalamáry v silné omáčce s hranolkami. Hmm, výborné. Tak zkusíme ještě jeden bar, teď tě zveme my, říkáme. Zašli jsme hned do toho za rohem. Tam měli specializaci v krvavých kroupech a prejtu. Zase skvělé víno.

S Deersem jsme obdivovali tu jedinečnou atmosféru. Všechny ty bary byly velikosti našeho průměrného květinářství a praskali ve švech. Protlačili jste se k baru, žádné hledání v nápojovém lístku. Barceloňan se zeptal, co mají a něco objednal. Pak jsme to jedli a pili ve stoje mačkajíc se na záda ostatních. Že jsme tu byli s ním, jsme rychle přišli na kouzlo toho všeho. Nebylo to nepříjemné, jako u nás v metru, kde do sebe každý vráží. Tady jste byli součástí jedné velké veselé komunity, která se chce bavit. Všichni usměvaví a celé to bylo jako velký organismus. Třeba „s dovolením“ jsme nemuseli použít ani jednou.

Trochu to zkrátím. Znáte to, řekne se „jdeme na jedno“ a jedno to nikdy není. Když se takhle domluvíte s rodilým Španělem, dopadne to tak, že ani ne za dvě hodiny vymetete šest barů, v každém si dáte skoro dvě deci červeného a pokaždé jiné tapas. Měli jsme chorizo, malé tortilky, plněné krokety, mořské plody, no prostě výborné.

Moc jsme si to užili. Mimochodem, Barceloňan se nezdá, ale je mu 62 let.

Do albergue jsme to stihli akorát pět minut před zamykáním. Pán už měl klíče v ruce. „Just on time“ (právě v čas) a zamknul za námi.

„Tak to bylo o prsa korejské ženy.“ Zase.

A když jsme si sedli na postel, že napíšeme blog, rozhodli jsme, že z důvodu zachování kvality obsahu postneme blog až zítra (dnes).

Tak teď už víte, jak to všechno bylo. Zážitek, na který nejde zapomenout.