12. den – Čistíme disky

Castrojeriz — Frómista

25 km (celkem 367 km)

Dneska jsme udělali generální úklid. K tomu ale za chvilku. Nejdříve vysvětlím včerejšek.

V Burgos jsem zjistili, že místo, kde jsme chtěli po cca 30 km spát je zavřené, tak jsme měli tři možnosti: 1) jít jen 22 km, 2) jít 40 km a 3) spát venku. Rozhodli jsme se pro variantu 4). Tedy, jít a v průběhu se rozhodnout. V poledne jsme měli těch 22 km za sebou, tak jsme se rozhodli, že půjdeme dál. A byla docela zima, tak jsme nakonec došli až do albergue. Poslední část rozmrzlým bahnem a poté nekonečně dlouhou rovnou silnicí nám ale vzala všechny zbývající síly.

Deers se po večeři oklepal, já po večeři a teplé koupeli totálně odpadla.

Přiznám se, že u psaní blogu jsem asi třikrát nebo čtyřikrát usnula. Proto to bylo tak stručné. Jinak to byl opravdu nádherný den.

A jak se doma říká „západ hoří, východ hasí“, platí to i ve Španělsku. Ne, že by pršelo, ale dneska ráno byla mlha, „že by se dala krájet”. V kombinaci s teplotou lehce pod nulou byla v ulicích zákeřná klouzačka a Deers v nestřeženém okamžiku nečekaně (ač elegantně) poklekl. Lidově se prostě natáhl.

Hned v úvodu na nás jako rozcvička čekal pěkný výšlap. Je znát, že nohy si zvykly a už je ani nenapadne protestovat. Na nejvyšším bodu dnešní etapy jsme se málem dostaly nad mlhu, ale nebylo to stoprocentní. Stejně jsme ale zastavili, nechali všechny předejít a kochali se výhledem. Je to jako, když se koukáte z ostrova na široširé moře.

„Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou,…“

Pak už jsme jen sestoupali dolů do zamlžené jednotvárné krajiny, kde jsme viděli jen pár desítek kroků před sebe a vedle na obou stranách zorané pole ztrácející se do nekonečna. Proto jsem psala na začátku ten generální úklid. Byl to velký časoprostor k nové defragmentaci disku, přesunutí a seřazení složek a vysypání koše v hlavě. Zdálo se, že jdeme mlčky už celý den, jak byl čas zkreslený. Pak jsem se najednou musela zastavit. „Už to všechno neudržím v hlavě,“ a musela jsem si všechny nápady ve zkratce napsat do telefonu. Deers to vystihl, že potřebuji myslánku. Ano, a nejkrásnější na tom bylo, že to šlo vše tak krásně samo.

Kolem jedné prolamujeme meditativní stav a sdělujeme si naše poznatky, co nás napadlo, na co jsme přišli, na co všechno jsme si vzpomněli. Krajina ani počasí se nijak nezměnilo. Po chvilce usedáme na kamenné lavičce k obědu. Pauza je dlouhá tak akorát, abychom nezmrzli až na kost. Přeci jen, když se zastavíme a svaly začnou tuhnout, je fakt kosa. Taková ta vlhká, co zaleze do oblečení a studí.

Popřejeme Knězovi, který tu také obědvá „buon apettit“ a svižně kráčíme dál. Za vesničkou konečně začne prosvítat sluníčko. Pomalinku, jak se zvedá mlha, nás začíná hřát. Dává si ale pěkně načas. Deers to vystihl, že je to jako, když se pomalu sprchuješ teplou vodou, když jsi z venku zmrzlý.

Poslední část etapy vedla přesně vedle vodního kanálu a spolu s pomalu se zvedající mlhou (i naším tepelným komfortem) jsme byli svědky nádherných impresionistických obrazů, trvajících kolikrát jen pár vteřin.

Pářilo se z polí, klidná hladina kanálu odrážela odhalující se oblohu a aleje stromů tomu všemu dávaly vážný starodávný ráz. Vlastní myšlenky ustoupily a veškerá pozornost byla zaměřena jen na měnící se krajinu kolem nás. Je krásné, když se takováhle chvíle prožívá, i když mlčky, s parťákem po boku, který to vidí stejně.

K tomu všemu, jako třešinka na dortu, mi v uších hrál klavírní koncert Berlínské filharmonie Beethovena No. 4 v G major Op. 58: I. Allegro moderato (to kdybyste chtěli aspoň zprostředkovaně cítit tu krásu).

Arboretické okénko má zajímavý přírůstek: rozmarýn velikosti keře! Podél cesty jako by se nechumelilo bylo snad dvacet keřů rozmarýnu vysokých snad 120 cm. To by bylo ryb a těstovin. Hmm.

Jinak jsme stále 800 m.n.m. Po pomerančích ani pecka. Maximálně sem tam bobkový list, který připomíná, že jsme v teplých krajinách.

Cestou k albergue jsme přecházeli staré plavební komory k vodnímu kanálu kolem kterého byla spousta informačních cedulí. Ano, strávili jsme tam dlouhou dobu než si to Deers všechno prošel a fascinovaně mi převyprávěl. „Ale, Pumpkins, ty máš hlavně štěstí, že ty cedule jsou jen ve španělštině. Jinak bychom tu byli ještě déle.“

Albergue není klasického rázu. Je tu jen sedm postelí a vypadá to spíš, jako by nás ubytovali u sebe doma. Spíme tu s Ivanem a TK. TK je Korejec, kterého známe už z třetího dne, ale do teď jsme nevěděli, jak se jmenuje. Říkala jsem mu Hnědobunďák — podle bundy.

Na večeři si přišel sednout i Kněz, který tu měl mši. On jediný, narozdíl od nás, Camino nemá jako odpočinkovou cestu, ale jako pracovní.

Zítra už víme, na jakém speciálním místě budeme slavit konec roku a příchod nového, ale to si musíte počkat na příští příspěvek.

Nalaďte si nás i zítra.

Ze studia se s vámi loučí,

Deers & Pumpkins.