11. den — Talisman

Burgos — Castrojeriz

42 km (celkem 342 km)

Dneska jsme utahaný jako koťata.

Překvapivě jsme ráno vyráželi skoro jako první. Věděli jsme, že nás čeká dlouhá štreka. V přízemí jsme se ještě nasnídali tím, co zbylo po oslavě a řešili, do kolika hodin ta párty vůbec byla. Co jsme z ní odešli, pustili muziku a s půlnocí to rozhodně nekončilo. Venku to ale nebylo jiné. Ulice vypadaly jako po výbuchu nebo jejich Štědrém dni. Ale byla „jen“ sobota. Španělé asi paří, kdy to jde.

Nám s Deersem to bylo jedno. Spíme jako dřeva. Dokonce jsme se oba shodli na tom, že ty sny, co se nám tu zdají, jsou velmi dlouhé a vždy si je pamatujeme. Takže nás jen tak něco neprobudí.

Venku nebyla taková zima jako včera. Procházeli jsme tedy vylidněným městem spokojení, jak je docela teplo (nad nulou). Jen co jsme ale vylezli z města do polí a luk, teplota spadla nekompromisně na -3.

Ono se to řekne, to zas není taková zima, ale když v tom jste celý den, to je pak jiná.

„Tyjo, Pumpkins, my ještě nejsme ani v půlce.“

Po prvních dnešních 12 km zastavujeme na obhlídku kostelíka. Oproti té ohromné katedrále v Burgosu byl krásně jednoduchý a přátelský. Byly otevřené dveře, tak jsme nakoukli dovnitř. Tam nám hned pokynul místní kněz, ať jdeme dovnitř, že nám dá razítka. Deers je vášnivým sběratelem razítek, tak hned vytahuje kredenciály.

Chvilku ještě prohlížíme kostelík a už jsme na odchodu, když dovnitř přijde paní a něco ve španělštině zapáleně vypráví a každému nám na krk na šňůrce věší malinký talisman Marie.

Venku nás ještě znovu zastaví ten kněz a obdarovává nás bonbony. Máme to ale štědrý den. Děkujeme!

„Nad čím přemýšlíš? Já už jsem vymyslel tři nové způsoby pohonu pro auta. Ale každý má na sobě nějaký háček.“ pravil Deers.

Chvíli po poledni usedáme ve vesničce Hornillos de Camino na kostelní schody venku a dáváme si oběd. Máme něco málo přes 20 km. Místní si s námi rádi na chvíli povídají a pak přichází Barceloňan. Vítáme se, abychom se po deseti minutách definitivně rozloučili. Zůstává tu, kvůli kolenu. My kráčíme dál.

Cesta ubíhá dobře. Jdeme po ní úplně sami tak si užíváme klidu. Venku sice ráno byly -3, ale po desáté už sundáváme bundy a jdeme skoro celý den jen v mikinách. Ve stínu je zima, ale sluníčko má sílu jako u nás v dubnu.

Za celé odpoledne jsme potkali jen jediné auto, motorku a tři kolaře. Jinak jediným zvukem bylo lehké šumění větru v našich uších (to, jak jsme šli rychle, haha).

V albergue jsme s Jarinem, Ivanem, dvěma novýma (konečně také nějaká holka) a Knězem z Itálie.

S Jarinem jdeme později na společnou večeři do místní restaurace. A pak utahaný opravdu jako koťata padáme večer za kočičí vlast. Mňau a dobrou!