1. den — Konečně!

Saint-Jean-Pied-de-Port — Roncesvalles

28 km (celkem 28 km)

Dobrý spánek pomohl. Byli jsme dost rozebraný.

Deers už v tomto řetězci hotelů spal jako malý a označil ho za „instantní hotel“. Naklikáte u vstupu počet osob, zaplatíte a už spíte. Dostanete kód ke vstupu do budovy a ke svému pokoji. Žádná recepce, žádná obsluha, nikde nikdo. Prostě uvaříš vodu, zaleješ, piješ.

Ráno jsme se rychle sbalili a s téměř půlhodinovým předstihem došli na nádraží. Pokud jsme se něco naučili, tak se hned ptát. Anglicky, francouzsky, rukama, nohama, vším co máme a známe. Pán byl na tom s angličtinou podobně jako my s francouzštinou, ale rozuměli jsme si perfektně. Nakonec nám naklikal i lístky v automatu a my jen zaplatili.

„Teda Pumpkins, až dojdeme na tu zastávku, já už se z ní než přijede autobus ani nehnu.“ Už tam s předstihem čekal. V 7:42 vyjíždíme. Konečná stanice — SJPDP! „Na nás si nepřijdou! My se tam dostaneme.“ pravil Deers. Já jen řidiči s úlevou děkuji „merci beaucoup“.

V buse jsme si dali raw protein coconut & cocoa a já raw protein peanut butter sušenku. Když jsme vystoupili konečně v SJPDP, bylo 16 stupňů. Jsme tady! Po vyřízení kredenciálů se teplota zvýšila na příjemných krásných 17 stupňů. V Peregrino office nebrali v úvahu, že bychom o klasické cestě přes vrcholy vůbec pomýšleli. Prostě půjdete po alternativní a tečka. Přes vrcholy je zavřená. Tečka.

Po strategické poradě nad jablečným pyré, které jsem uzmula v hotelové snídani (možná jsme ji měli v ceně, nevíme), jsme rozhodli, že paličatí jsme byli už dost a nebudeme to pokoušet.

SJPDP je krásné malinké městečko. Byli jsme tam skoro sami do chvíle než se z kostela vyhrnulo snad pět tříd dětí. A všechny bujaře zpívali koledy. Asi nacvičují na Vánoce.

Deers chtěl všechno zdokumentovat, já už chtěla hlavně vyrazit. Za zvuků dětského jásotu a směsice různých sladkých vůní z obchůdků (jakože tohle Francouzi vážně umí) v 10:04 vyrážíme.

Je nádherně. Všude zeleno, teplota akorát a fouká teplý větřík. Všude na loukách jsou ovce se zvonečkama, občas oslík nebo koně. Paráda.

A nyní je chvíle pro arboretářské okénko. Představte si, že jsme viděli: oleandr jako strom, kvetoucí petrklíče všech barev, vedle toho klasická palma, syngonium jako plevel a bambusový háj. Děkuji za pozornost. Zítra budu pokračovat.

Byla to pěkná cesta. Trochu nahoru, trochu dolu, krásná krajina všude obklopená vysokými holými horami. Na hranicích se Španělskem byl střet s civilizací. Elektro, módní obchodní dům známých značek, parfumérie, velká restaurace. Tak jsme toho využili a v 11:50 sedáme k obědu. S chutí si dáváme do nosu. Tříchodové menu, kde máme ančovičky, rybí krokety, Deers steak s hranolkama (jak jinak), já lasagne a jako dezert každý crépes s nutellou a samozřejmě červené víno s vyváženou tříslovinou. Byla to zasloužená hostina. Na cestu se vydáváme až v 13:38.

Krajina se změnila. Začaly prudší kopce a místy lehce náročnější terén. Všimli jsme si, že je tu dost popadaných stromů. Jednou dokonce ještě neodklizené přímo na stezce. Pak už je cesta jen po silnici s konstantně stoupajícím profilem a neustálými serpentinami. Předešli jsme čtyři asiaty a vítr už je dost silný. Nechápu, jak to, když jdeme zalesněným údolím.

Občas raději hodně zpomalíme, jednou jsme i zastavili a drželi se svodidel, protože to byl vichr, že by jeden ulít. Deers pravil, že napíše Markovi, zda půjdou pouštět draky. Haha. Tam ale sranda skončila, protože s větrem šlo do tuhého. Už jsme to neměli daleko (cca 1,6 km), když začalo zacházet sluníčko. Ze silnice jsme sešli na lesní pěšinu a stále stoupali vzhůru. Nohy už byly ztěžklé a vítr stále sílil. Šli jsme potichu, stejně bychom se neslyšeli. Radši jsme šetřili síly. A to tohle byla ta lehčí cesta přes Pyreneje. Představuji si, jaký je vítr asi tam na hřebeni.

Když jsme došli na vrchol dnešní etapy, strhl nás vítr stranou. Deers zahulákal něco ve smyslu, že se schováme v závětří kostela a utíkal shrbený, co nejníže k zemi, co to šlo. Mě běžet nešlo. Pomalými kroky široce rozkročenými s holemi pevně zabodnutými v zemi jsem se tam doplazila taky. Uff, to byl fukejř!

Začaly padat trochu velké kapky. Musíme pohnout, teď už je to jen z kopce. Oba jsme cestou ještě šlápli do vody přes cestu a nabrali si do bot. Horsky ledová.

K albergue to bylo opravdu za rohem. Dnes spíme v klášteře. Při vyřizování formalit v kanceláři se ptáme, zda je tu takovýto vítr normální. Ne, není. Výraz v tváři to jen potvrzuje, že je to mimořádné. Začalo lít jako z konve. To jsme teda stihli doslova o prsa vietnamské ženy. „Víte, jestli za vámi ještě někdo je nebo jste poslední?” No ještě ti čtyři asiati a čtyři cyklisti (byli pomalejší než my pěšky, museli ty kola vést, nezávidíme). „Ajejej, to už je dost pozdě.”

Když jsme si dávali večeři, přišla paní, že už jsou na cestě, že je veze policie. Aspoň že si poradili.

Pak už jen vykoupat, napsat blog a spát. Je tu nečekaně dost lidí. V místnosti je osm plně obsazených paland.