2. den — Chodba

Roncesvalles — Larrasoaña

29 km (celkem 57 km)

Se špuntama v uších jsme spali jako v ráji. Spousta lidí odešla ještě za tmy. Netušíme, co z té cesty potom ve tmě mají, ale „hike your own hike“ (volně přeloženo „jdi svou vlastní cestou“ nebo „jak se každému líbí“).

Když jsme vyšli chvilku po osmé ven, bylo šest stupňů a začínalo svítat. Byl lehký ranní opar a vzduch byl ještě cítit deštěm. Už ale nepršelo.

Než jsme vyrazili na další kus cesty, prošli jsme si klášter. Zamává na nás nějaký starší pán s koštětem. Mávání opětujeme. Najednou nám kyne ať jdeme za ním a zmizí za dveřmi do kostela. Koukneme se na sebe a jdeme za ním. Je to kněz a s radostí nám ukazuje kostel. První gotický a jeden z nejstarších kostelů ve Španělsku. Postaven kolem roku 1200. Je nádherný. Nikdo tam není, jen on jak umývá schody a vzdálený gregoriánský zpěv. Úplně nás pohltila ta atmosféra. Nádhera. Tohle ti co běželi za tmy určitě neviděli.

Nakonec jsme zjistili, že ten zpěv je jen zvuková kulisa z reproduktoru, ale i tak to mělo své kouzlo. Venku pak stačí jen kapka fantazie a vidíte mnichy v kutnách, jak jdou přepisovat knihy a lisovat víno.

Kolem 8:30 vyrážíme na cestu. Cesta celý den vede po lesní pěšině přes louky a nebo většinou lesem. Jsme hodně v přírodě, silnic je minimálně. Znovu přelézáme několik popadaných stromů, větví a často jdeme pozůstatkem cesty vymleté horskou vodou. Tady muselo pořádně pršet. Všechny potoky jsou dravé a někde i vylité z koryt. Místy jsou neroztáté závěje krup. Máme štěstí na počasí, zatím spadlo jen pár kapek, jinak je pod mrakem, žádné kroupy.

Do arboretářského okénka nemám žádný extra příspěvek. Všude jsou jen mechem kompletně obrostlé stromy, trnité ostružiní a buxus. Buxus kam se podíváš. Vysoký klidně jako člověk a tvořil často celý buxusový háj.

Deers našel skvělé místo, tak toho využijeme a v 12:45 si dáváme oběd z našich zásob. Jsme nad 800 m.n. m. a je kolem 9 stupňů. Ani mě to nenapadlo, že jsme tak vysoko. A já furt vyhlížím ty pomeranče… (haha)

Máme dobré tempo. V 14:13 Deers hlásí 20,6 km. Jde se pěkně, terén velmi příjemně vyvážený nahoru i dolu. Kdyby sluníčko nezapadalo tak brzy, třeba dojdeme až do Pamplony (42 km).

Po dlouhém sestupu přicházíme do malé vesničky Zubiri. Je tu albergue, ale zůstávat tady nechceme. Jen dáme v nedalekém stylovém tapas baru „dos americanos“ a vyrážíme na poslední dnešní etapu.

Začalo pršet. Většinu času jsme šli mlčky za sebou, každý se svými myšlenkami. Když takhle jdeme s kapucou na hlavě, Deers vždy poznamená, že je to takový malý soukromý domeček. A má pravdu. Nepromokavá bunda s kapucí, nepromokavé kalhoty, nohy i ruce v teple. Pravá a levá noha se automaticky střídají a člověk se hned zaposlouchá do zvuku lehkého podzimního deště. Skoro stejné, jako když se koukáte doma od krbu ven z okna, jak na zahradě prší. Jen ten hrnek kakaa chyběl k dokonalosti.

Za celý den jsme kromě poutníků, dvou řidičů zásobovacích dodávek a paní v baru nepotkali jediného živáčka. Jakoby se lidi přeměnili v ovce, protože těch jsme viděli nepočítaně. Prostě všude pusto.

Když přicházíme v Larassoañe k albergue, to pusto už se nám moc nezamnouvá. Uf, dobrý, dveře jsou otevřené. Ťukáme uvnitř na všechny dveře. Ticho. Sakra.

Jdeme ke druhému albergue, ale to je stejný případ. Nějaký pán z okna nám poradí, kam máme jít, ale tam jsou dokonce vstupní dveře už zafoukané listím viditelně delší dobu. Zvoníme vedle u domu a ptáme se na radu. „Všechno zavřené. Konec sezóny. Jedině zavolat taxi, aby vás převezl jinam.“ Ten taxík je samozřejmě blbost. A další albergue je za dalších 15 km až v Pamploně. Na to už jsme tu pobíháním od dveří ke dveřím ztratili moc času. Máme tarp, ale nakonec volíme trochu pohodlnější variantu přespat na chodbě v tom prvním albergue. Chodba je dostatečně velká, v domě evidentně nikdo není a aspoň na nás nebude pršet.

Co je ale blbý, že ve všech průvodcích mělo být minimálně tohle otevřené. A není, takže nevíme čemu věřit

Ještě před odjezdem (přibližně v září) jsem vymyslela geniální věc. Koukali jsme na předpověď a průměrnou teplotu, jak tu bude a docela člověka zebalo z těch stupňů Celsia velmi blízkých nule. Po minulé zkušenosti z prvního alberge na Camino Portugués, kde nezdravě táhlo hned v kuchyni velkou dírou přímo z venku a jediná možnost zahřát se byla udělat si teplo ve spacáku tím, že tam strčíte i hlavu a snažíte se neudusit, jen si přitopit, jsem rozhodla, že doma, v rámci tréninku, nebudeme topit. Deers se občas zeptal, zda je to opravdu dobrý nápad a já na to vždy skálopevně přesvědčená: „Však budeš rád, že nejsi vyhřátý, ale zvyklý na určité tepelné nepohodlí.“ Jak se termín odjezdu blížil, postupoval listopad do prosince a teploty venku se už dostaly k té nule, Deers se začal ozývat čím dál častěji. Že má u počítače studené prsty a špatně se mu klikají zkratky v programech. Já stále skálopevně rozhodnutá: „To hecneme. Však budeš rád.“ Bylo tolik příprav a uzávěrek v práci, že se člověk zahřál jen tím, jak usilovně přemýšlel, jak to všechno vlastně stihne.

Nakonec jsme to opravdu hecli a kohoutkem na topení neotočili. Jo! Poslední dva měsíce jsme tedy byli v 19 °C. Není to žádná extra zima, ale na předvánoční pohodu doma to taky moc nebylo. Teď uvidíme, zda byl trénink k něčemu.

Stejně jako včera nemáme nejlepší signál. Uvidím, co se podaří nahrát. Venku je pořádný slejvanec.