1. den — Lord

Kirk Yetholm — Mounthooly

27 km

Vstávám chvilku po sedmé, kluci z Dánska ještě spí. Kompletně si přebaluji batoh a plánuji, že snídani si dám až někde na trailu — jsem tak natěšený, že chci co nejdříve vyrazit. Se všemi již probuzenými se loučím a jdu opět k Pubu na start. Chvíli si to tu ještě fotím a opět rozjímám, co všechno cestou asi zažiju a uvidím. V 8:25 dělám první kroky na trailu, je čerstvo, 8 stupňů.

Procházím vesničkami a často po různých loukách, resp. výbězích, co chvíli otevírám a zavírám nějakou branku nebo přelezám žebřík. Mají to tu dobře vymyšlené, zjevně to funguje. Jen občas je to cesta minovým polem. Jak jsem v prologu psal o tom, že Scottish National Trail je pospojovaný z různých jiných stezek, tak zde jde po St Cuthbert’s Way. Krajina vůbec nepřipomíná tu naší, jsou tu samé zelené travnaté kopce, často plné ovcí, krav, nebo koní. Začnu si uvědomovat, že jsem konečně tu, že už nastalo to, na co jsem se několik měsíců těšil.

V 9:20 začne první větší stoupání, na Crookedshaws Hill. Jdu ve výběhu mezi ovcemi a začínají se otevírat krásné výhledy. Ale stále si přitom musím dávat pozor, kam šlapu. Dále jdu po hřebeni, podél kamenných zídek, všude kolem krásné, zelené kopce. Na hřebeni se ke mně na chvíli přidává pán a za chůze si povídáme. Je z Glasgow, přijel sem na dva dny kempovat a teď je na takovém ranním rozcvičkovém výšlapu. Loučíme se na nejvyšším bodu těchto kopců, na Wideopen Hill (368 m. n. m.) a pán se vrací zpět dolů do kempu. Je 10:05, mám ujito necelých 7 km a rozhodnu se dát si tu snídani s výhledem. Během snídaně se bohužel začne kazit počasí, až začne lehce pršet.

Po půl hodinové pauze pokračuji dál, teplota stoupla na 10 stupňů. Scházím z kopců a výhledy jsou nádherné. Přestalo pršet, dole pod kopci nefouká a pocitově je mnohem tepleji. Dokonce místama lehce prosvítá sluníčko. V 11:40 přecházím potok Kale Water a o chvíli později dorazím do vesničky Morebattle, v nohách mám 12,5 km. Je tu pár kaváren, já se stavím v místním malém obchůdku doplnit ještě nějaké zásoby. Ve 12:30 opouštím vesničku a opět začíná pršet.

Teď jdu roadwalk po silnici, okolo jsou řepková pole. Tak to už naši krajinu trochu připomíná. Za chvíli mne čeká zřícenina hradu Cessford Castle, déšť nabírá na intenzitě. Potřeboval bych se naobědvat, doufám, že na hradu bude možnost nějakého přístřešku. V dálce už vidím hrad, není to žádný drobek a lehce zakrytý clonou z deště působí tajemně až zlověstně. Ve 13:15 jsem u hradu, ujito mám 16,6 km. Úplně jako na zavolanou přestává i pršet.

Všude okolo hradu se pasou ovce, využijou tu pro ně každý kousek zelené pláně. Takže opět si otevírám branku a obcházím hrad, uvnitř není přístupný. Dočtu se, že byl postaven v roce 1450 a sloužil jako součást obranné linie Skotů proti Angličanům. A prý byl i snad velmi nedobytný.

Na trávě si tu dávám oběd, tentokrát už najíždím na hikers stravu – totiž tortilly s burákovým máslem a posypané pepřovými chipsy. Slušné kombo, ale nechutná to vůbec špatně. A je to velmi syté.

Po druhé hodině vycházím dále, je 11 stupňů a vypadá to na další déšť. A taky že ano. Alespoň ten oběd že jsem měl za sucha. Ve 14:45 už neprší, procházím teď pěknými borovými háji, krajina je jinak ale zemědělská, samá pole a občas řepka. V 15:30 dorážím do vesničky, nebo spíš uskupení domů Brownrig. A kousek za ním potkávám na silnici pána se psi. Dá se se mnou do řeči, má zajímavý akcent. Ale prý je rodilý Skot. Ptá se mne, kam jdu a kde budu spát. Když říkám, že chci dorazit kousek před Harestanes a tam se někde utábořit, hned mne začne varovat. Má tam prý sídlo nějaký Lord a velmi si hlídá, co se děje v jeho okolí, pán dokonce mluvil o nějakých „security“, kteří ale chodí oblečení v civilu. Ten Lord dokonce údajně nějak účinkoval v severo-irském konfliktu v 90. letech a snad měl být členem IRA (jestli jsem to dobře pochopil). A aby toho nebylo málo, pán mi říká, že má příští týden sněžit. No, některé věci raději možná nevědět. Doufám, že to ten pán se vším trochu přeháněl. Ale doporučil mi dobré místo na spaní, jen se mi to úplně nehodí do plánu. Celá ta věc s Harestanes se mi vůbec nehodí. Potřeboval jsem se tam právě přiblížit co nejvíc, abych plus minus dodržel plán cesty. Ale jít za Harestanes by zase bylo už moc, na to, že to nechci ze začátku přepalovat. Rozhodnu se až na doporučeném tábořišti.

Jdu dále, asi za půl hodiny jsem na místě. Je to tu opravdu moc hezké, u řeky, ale mám ujito jen 24,4 km. Vím, že jsem měl dnes nějaké zacházky a bloudění, takže bych potřeboval ujít více. Rozhodnu se to risknout a ještě se Harestanes trochu přiblížit. Jednak je to ještě asi 7 km, jednak kdovíjak to doopravdy s tím Lordem je. Dobírám tu alespoň vodu. V 16:50 jdu dále, začíná opět trochu pršet. Dojdu na kopec, odkud je výhled na Waterloo Monument na kopci v dálce. Je to jakýsi ohromný sloup. Pak jdu dlouhým pruhem lesa a říkám si, že tady někde bych mohl najít ideální místo a kompromis mezi ujitou a bezpečnou vzdáleností.

V 17:45 skutečně nacházím pěkné místo v lesíku pod habrem, kousek od trailu. Naštěstí zase neprší, takže v klidu stavím tarp. K veceři si vařím instantní nudle a pak se uchyluju do spacáku a psát blog. Hodinky ukazují teplotu 9 stupňů v tarpu. Je tu naprostý klid, okolo projdou jen nějací kluci. A tarpu si všimnou, nesnažím se ani být neviditelný, jsem jen kousek od cesty.