Doprava — Kirk Yetholm

Chvilku po půl sedmé vyrážím z domu. Najednou ze mne odpadá všechen stres s přípravami a balením. Na zádech si nesu svůj domov na měsíc a už není třeba řešit nic, jen trail. V hlavě mi celou cestu na letiště hrají Tata Bojs, nakonec i ve sluchátkách.

Tentokrát jsem batoh za pomoci Pumpkins obalil fólií ještě doma, takže na letišti jdu v podstatě hned k odbavení. Když jsem na řadě, paní se ptá, jestli mám v batohu nějakou eletroniku s bateriemi, nebo třeba přímo powerbanku. Ajéje. Koukám se na svůj fólií pečlivě obalený batoh a říkám paní, že tam právě tu powerbanku mám. Úplně jsem to v tom shonu zapomněl, resp. popletl, baterie musí být vždy na palubě. Paní mi říká, že to můžu risknout, že třeba to security nechá být. A nebo taky ne, a začnou mne po celém letišti vyvolávat (naštěstí nebudou batoh hned párat, to jsem se nechal ujistit). Teďka začíná velké dilema a musím se rozhodnout rychle. Není to totiž vše. V batohu mám navíc ještě líh do vařiče a EasyJet má v podmínkách, že nikde v letadle se nesmí převážet hořlaviny. Řešil jsem to s několika hikery a obecně to není problém, létání s lihem v podpalubí je vyzkoušené. Láhev whisky je konec konců taky hořlavina. Ale stále to tam trochu je, EasyJet si to přímo vyhrazuje. Takže se během pár vteřin rozhoduji, zda likvidovat fólii na zabaleném batohu, nebo zda zariskovat i s tím, že se security může zajímat i o další obsah batohu (a toho lihu tam mám tři čtvrtě litru). Vítězí lenost a strach o batoh bez fólie, paní říkám, že to risknu. A odcházím s takovým tím křečovitým úsměvem „hlavně aby to dopadlo“. V duchu si pak říkám, proč ještě není létaní tak jednoduché jako jízda vlakem.

Nikdo mne nevyvolával, riskování se tentokrát vyplatilo (ale při každém hlášení jsem byl samozřejmě jako na drátkách). Ještě musím zmínit vtipné nastupování do letadla. Nezvykle jsme v případě nízkonákladové aerolinie nastupovali „rukávem“, před nímž nás technik rozděloval podle čísla na letence, kdo má jít kudy do předního a zadního vchodu. A asi měl měl hodně špatný den, protože celé letadlo pustil obráceně (!). Takže uvnitř vznikly dvě protijdoucí fronty, „naloďování“ samozřejmě trvalo dlouho a nervózní letušky anglicky nadávaly na technika.

Vzlétli jsme přesně na čas, přistáli dokonce asi o deset minut dříve. Všiml jsem si, že hodně lidí v letadle mělo batohy a outdoorové vybavení, Skotsko je zjevně oblíbená destinace na treky. Uvědomuji si, že jsem poprvé v životě ve Skotsku. Na letišti v Edinburgu si k obědu kupuji mé a Pumpkins oblíbené „meal deal“ (sendvič, nápoj a chipsy za výhodnou cenu) a vybírám cash.

Teď mne ale čeká cesta autobusy na hranice s Anglií s několika přestupy. Nechal jsem to úmyslně trochu náhodě a dopravu řeším až tady na letišti, ale pomocí telefonu je najít ideální spojení jednoduché. Realita je ovšem pobíhání před letištěm, hledání nástupiště a hledání prodeje jízdenek. Na cestě do Kirk Yetholm mne čekají tři autobusy. Prvním jedu z letiště do centra Edinburgu na Waverley Bridge, což se ukáže jako velké vlakové a autobusové nádraží. Což znamená spoustu lidí, spojů a nástupišť. A trochu mne tlačí čas, mám cca 15 minut na přestup. Po dvou konzultacích s prodavačkou jízdenek na vlak a nějakou místní slečnou nacházím správné nástupiště. Je to velmi těsné, ale autobus do městečka Kelso stíhám. Když řidiči rychle blekotám, kam jedu, nerozumím mi. Tak řeknu název cílové zastávky, kam se dnes potřebuju autobusy dopravit. Je to Green Village a řidič mi bez okolků říká, že zelených vesnic je ve Skotsku spousta. Ale myslí to dobře, baví se na můj učet. Návštěva Ediburgu byla velmi rychlá, ani jsem se nestihl rozkoukat. Ale ještě si ho užiju až až.

Tímto autobusem jedu dvě hodiny, jsem rád, že už nic nemusím řešit, ani powerbanky, ani líh. Míjíme zelené kopce lemované kamennými zídkami. Na kopcích se často pasou zvířata. Představuji si, jak po těch kopcích brzy půjdu. Chvílema skoro spím. V autobuse poprvé slyším skotskou angličtinu. Je to taková hodně rozevlátá britská angličtina, opravdu se znatelným přízvukem. V 15:05 dorážíme do Kelso. Mám tu 50 minut na další přestup, tak plánuju rychlý nákup jídla. Cestou do obchodu mě na náměstí zastavují pánové sedící na lavičce. Ptají se, odkud jsem, kam jdu a tak. Dost špatně jim rozumím, ale nějak se pochopíme. SNT znají, přejí mi šťastnou cestu. Dělám rychlý nákup. Objevovat lokální zboží mě vždycky baví, tak si nakupuji takový výběr ze všeho možného. Vracím se zpátky k náměstí na zastávku, mám to tak akorát i s krátkou prohlídkou okolí.

Posledním autobusem jedu jen asi 20 minut. V 16:16 dorazíme do Kirk Yetholm. Je to zvláštní pocit, několikrát jsem si to tu projížděl na street view, a teď tu opravdu jsem. Chvíli pokoukám po návsi a pak jdu do Border Pubu na pivo, kde se chci rozhodnout, jak dnes dál. Vzhledem ke shonu posledních dnů a týdnů se mi úplně nezamlouvá, se hned s přicházejícím večerem hnát na trail. Chci si ten začátek užít hezky zčerstva a vyspalý. Je docela pozdě, ušel bych jen pár kilometrů a stejně si potřebuju přebalit batoh. Takže v Pubu si dávám místní Ale a ptám se na možnosti ubytování. Doporučí mi místní hostel, kde turisté často přespávají. Dokonce tam se mnou pan hospodský zajde, takže rozhodnutí je jasné. V hostelu mne přivítají milí domácí Helen a Tony a ubytovávám se. Pak se vracím do Pubu, dopíjím pivo a pozoruju přicházející. Kirk Yetholm je zároveň také oficiální konec Pennine Way (začíná v Edale v Anglii), takže je zde celkově hodně hikerů.

Užívám atmosféru, nějak nemohu uvěřit, že jsem ve stylové hospodě kdesi ve Skotsku, když ještě ráno jsem jel metrem po Praze. Atmosféru tu dokreslují Dire Straits z reprobeden a po chvíli si ke mně přisedá Tim, kterého jsem potkal v hostelu. Povídáme, Tim je účetní v penzi a bydlí v Brightonu na jihu Anglie. V 19:15 jdu z Pubu do hostelu, chci si uvařit něco k večeři. V pokoji potkávám dva kluky z Dánska, kteří dnes dokončili SNT v opačném směru. Tak se samozřejmě bavíme, dávají mi dobré tipy na cestu. Pak říkají, že si mám dávat bacha na pití vody z vodních kanálů, ale že jinak na severu a v přírodě to je v pohodě. Tak se ptám, zda to filtry už nedaly a oni na to, že filtry nemají. Takže asi tak.

Když jdu pak do kuchyně vařit, nějaká paní tam na plotně dělá špagety a omáčku. V místnosti je i Helen a Tony a ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou mám domluvenou večeři. Ta paní se jmenuje Carol, je z Austrálie a je moc hodná. K večeři nám pak ještě nalévá australské bílé víno, vše je to moc dobré. Do kuchyně/jídelny dorazí i Tim a všichni povídáme. Dost se zajímají i o Česko, celkově probíráme všechno možné a je to fajn. Čím dál tím více si připadám jako v alberge. Sešlost rozpouštíme před jedenáctou, já ještě dopisuju blog. Celkově bych řekl, že rozhodnutí zůstat tu dnes přes noc bylo velmi dobré.