28. den – Elektrárny

Santiago de Compostela — Vilaserío

34 km (celkem 846 km)

Spali jsme jako v inkubátorech.

Ne vážně, tohle albergue mělo pro každého takovou svou postelovou buňku, kde byla malá polička, světýlko, zásuvka a na noc se to celé dalo zatáhnout. Prostě jako malý restartovací inkubátor.

Vstávali jsme v šest, protože nás čekala ještě administrativa. Ivan totiž včera Deersovi psal, že neodletěl, protože byly vyprodané letenky. Tak se pouštíme do nemilé činnosti a kupujeme termín odletu (21. 1. večer). A když už jsme se tak zdrželi, dáváme v klidu a teple ještě snídani. Deers mi koupil čokoládu z automatu.

Santiago necháváme za zády a oba se shodujeme na stejném pocitu úlevy. Že ta dlouhá cesta už je za námi a tohle už je hračka, když jsme zvládli dojít až sem. Zajímavé. Santiago byl jen další bod na naplánované cestě a přesto jsme tam každý nevědomky udělal tlustý milník.

Do arboretického okénka nemám žádnou novinku, jen se zvětšují a zvětšují všechny rostliny kolem nás. Fíkusy zběsile kvetou a jsou velké jako stromy. Bobkový list se válí ostříhaný v příkopech, protože to stříhají jako u nás tůje. Všechny druhy citrusů by se dali koštovat, ale mají je mimo dosah, takže mé srdce sběračovo není uspokojené. Hortenzie tu jsou snad jen ty modré a květy větší jako hlava. A v té největší špíně u kanálů jsou velmi často bílé kaly. Je to nefér.

A když občas zírám na něco do zahrady a jen s úžasem řeknu: „No vidíš to?!“

Deers se jde podívat, pokrčí rameny a dodá s úsměvem: „Jo, to máme doma. Ale prťavý.“

Tss. Nefér.

Krajina se trochu přiblížila té naší, i když lesy jsou stále jen svlékací. Nečekaně celý den dost stoupáme. Já myslela, že to bude už jen samá placka. Jen ve vesničkách je jasné, že nejsme doma. Třeba v jedné jsme najednou slyšeli velmi nahlas puštěné španělské rytmy. Taková písnička na disco pláž. A najednou si to kolem nás prosvištěl starší pán v autě. Rádio na plné pecky, okna stažené dolů a jel si. Mañana!

Deers hned dodal: „Honem mi dejte někdo koktejl do ruky ať to je dokonalé.“

Je znát, že tuhle cestu nechodí tolik lidí. Potkáváme jediného poutníka. Jinak jdeme v klidu sami. Nádhera.

Ráno je devět stupňů a vyšplhá se to přes den až na 16. Jdeme v pohodě jen tak v mikinách.

V prvním a jediném větším městě dneška nakupujeme pár zásob. Uff. Až třetí bankomat, který navštěvujeme, z nás nechce obrat všechny eura a stavujeme se na se oběd.

Už se nám docela přejedli ty jejich tříchodové menu, ale dávat si cokoli jiného se prostě nevyplácí. Je to za super cenu. Jen se smějeme té polévce. Je písmenková (jen místo písmenek jsou kytičky) a je jich tam tolik, že spíš hledáme nějakou vodu než ty písmenka. Mañana. Jsou to spíš písmenka s polévkou. Haha.

Pokafové odpoledne se opravdu povedlo na jedničku. Protáhlé stíny spolu s teplem a klidem jsou perfektní kombinace. Jdeme kolem řeky, pak přes dlouhé mechem porostlé lesy až se dostaneme do menších kopců, kde to fakt vypadá skoro jako doma.

Deers kolem páté rozhodl, že za chvilku začneme hledat místo na spaní.

Ano, změna plánu oproti předchozím dnům. Zbývá nám posledních pár dní, spaní táhneme stále s sebou a už nás ty albergue přestaly bavit. Tak to teď bude více hikerské.

A zrovna, když zavelel, vidíme jednoho poutníka. Moc se k němu nehlásíme, aby nás náhodou neprudil, že ve Španělsku to není povolené.

Ale má se k nám a velmi brzy zjišťujeme, že kdyby mohl, spí rád s námi.

Je to muzikant z Berlína Axel a předevčírem dokončil Camino Portugués. Říkáme mu o našem blogu a mám vás prý všechny od něho pozdravovat. Tak ahoj!

Moc příjemně si povídáme a přitom pozorujeme, jak pomalu zapadá sluníčko. Ticho, že ani pes neštěkne.

Pak se bohužel musíme odpojit, abychom ještě za světla našli dobré místo na spaní. Netrvá to ani tak dlouho a bydlíme. V noci má pršet, tak jsme na to připravení. A pršet bude asi celý den, tak to musíme ráno chytře sbalit.

Asi 600 metrů vzdušnou čarou je od nás několik větrných elektráren. Máme hezké místo. Usínáme při pravidelném tichém fum fum fum a kapkách na tarpu. Myslím, že nebude pršet nějak moc.